Z DENÍKU LOUNSKÉHO MASÉRA: #1 Rodinný den
Pozvala si mě domů rodina. Občas se to stane – někdo je spokojený s procedurou a v nadšení nad tím, jak mu/jí masáž udělala dobře, zorganizuje masáže pro celou svou rodinu v jednom dni. Tentokrát mě chtějí v obci Peruc. Sobota, 5 masáží, začátek v 10 dopoledne.
Asi se sluší říct, že 5 masáží za sebou, to je takový řekněme strop toho, co je pro mě pohodlné. Když mám lepší den a potřebuji ošetřit 5 “běžných” lidí s běžnými problémy, tak se to dá zvládnout celkem dobře. Bohužel, ne každý den je ten lepší den. Občas mám – jako každý z nás – i horší dny. A když se pak v takovém dnu sejdou na masáž lidé s abnormální tělesnou konstitucí nebo s opravdu hodně namoženými partiemi, to se pak z takového dne stane opravdová výzva. A přesně to se stalo ve dni, o kterém vám dnes chci vyprávět.
pozn. Abnormální tělesná konstituce může mít mnoho podob. Jsou to lidé s menším objemem svalové hmoty, u kterých při tlakové práci okolo páteře musím vynaložit extrémní opatrnost, protože jejich inertní tkáně (kosti, klouby, vazy) nejsou tak chráněné, jako u běžné populace. Naopak lidé s velkým množstvím svalové hmoty často vyžadují větší tlak, takže je pro mě masáž náročná po fyzické stránce.
5 masáží po sobě – tatínek, maminka, jejich 2 sotva plnoletí chlapci a rodinná kamarádka. Večer usínám s pocitem, že se na výzvu těším. Nové prostředí, noví lidé. Co je asi trápí? Dokážu v nich vzbudit důvěru, aby se mi otevřeli? Dokážeme najít opravdovou příčinu jejich obtíží? Večer pro jistotu ještě několikrát zkontroluji, že mám na zítřejší maraton vše připravené. Těším se.
Ráno se vzbudím a mám v krku knedlík! V hlavě se mi rozjíždí myšlenkové veletoče – mám to zrušit? Měl bych to zrušit. Přece se chci během práce cítit dobře. Potřebuji se cítit dobře, abych podal dobrý výkon. No jo, ale jsme domluveni už 3 týdny! Počítají s tím. Připravují kvůli mně oběd – rodinný recept. Nehledě na to, že 5 masáží, to je docela dost peněz. Jak z toho ven? Udělám si čaj, tiše sedím, snažím se nacítit se sám na sebe. Ptám se těla, jestli se mu chce. Jestli to zvládne. Jenže tělo mlčí. Je ráno, a mě vždycky chvíli trvá, než se nastartuju. Přemýšlím, jestli jsem v noci kašlal. Ne, určitě ne. Rýmu také nemám. Ani teplotu. Celou noc bylo otevřené okno. To bude ono. Občas se mi to stává, noční chlad mi nedělá dobře. V tu chvíli se rozhodnu, že pojedu.
Pro jistotu zdvojnásobím svojí ranní hromádku doplňků – omega3, hořčík, vit B, C a D. Všechno dvojnásob. Pro jistotu přidám dračí krev, křídlatku a oregano. Zapiju šípkovým čajem a už na sebe soukám moje černý “montérky”. Uniforma je pro mě tak trochu jako pro rytíře brnění. Pomáhá mi chránit se před energiemi, kterých je všude okolo až až. Při masážích se toho často uvolňuje hodně a já si nic rozhodně nechci tahat zpět domů. Tohle je vůbec téma mezi terapeuty napříč spektrem – jak to udělat, abych toho z klientů co nejvíce vytáhl, a současně – abych vůči tomu vytaženému zůstal imunní. Říká se tomu empatická neutralita nebo kontrolovaná empatie. Ve škole jsme se o tom neučili.
pozn. V manuální terapii jde o jemné umění být plně přítomen – naslouchat tělem, vnímat dotekem, otevřeně přijímat to, co se skrze klienta zjevuje. Zároveň je však zásadní uchovat si vlastní hranice a nevstřebávat cizí bolest jako svou. Terapeut, který chce dlouhodobě působit s jasnou hlavou a otevřeným srdcem, potřebuje své vnitřní kotvy: návrat k dechu, vědomý pohyb, smysl pro humor, práci s obrazy, přírodu, ticho a supervizi. Právě tyto opěrné body umožňují pracovat s hloubkou, aniž by nás hloubka pohltila.
Poslední kontrola vybavení: ručníky, oleje, krémy, nahříváky, podhlavníky, utíráky, deku, formuláře, svíčku, reprák, baňky, svačinu, pantofle, a samozřejmě lehátko. Prostě plná polní. Pro 5 lidí, to už je fakt hromada. Všechno je ready. Cítím vzrušení, moc se těším. Nové místo, noví lidé. Znám jen maminku, tu už jsem masíroval. Byla spokojená, tak domluvila tenhle masážní maraton pro celou rodinku u nich doma.
Přijíždím na čas. Pěkný domek na vesnici, přímo na návsi. Žádná novostavba, spíš taková menší usedlost s vjezdem na dvorek, obytnou částí a malou stodolou. Vítá mě muž, hlava rodiny, můžeme mu říkat třeba Standa. Zve mě dál. Po zahradě pobíhá krásný pes, asi Husky. Mají bazén a plno různých květin. Bylinková zahrádka. Všechno je upravené, vyladěné. Procházím se Standou zahradou a nasávám atmosféru celého prostoru. Je krásné počasí. Přichází Lenka, Standovo žena. Pozdravíme se. Všichni mají dobrou náladu.
pozn. Tahle úvodní část je pro mě důležitá. Hodně mi pomáhá, když cítím, že v prostoru převažují pozitivní emoce. Ve většině případů tomu tak je. Jen výjimečně se stane, že nikoliv. Když pracuji s klienty, kteří prochází velkým tělesným diskomfortem, atmosféra bývá o poznání hutnější. Není se čemu divit.
Po úvodním vřelém přivítání pokračujeme do domu. Stále mám na jednom rameni obrovskou tašku s masážním lehátkem. V druhé ruce svírám velkou sportovní tašku s vybavením. Vše je velké a těžké. Dávám si pozor, abych něco neshodil – vstup do domu je úzký. Lenka mi ukazuje místo, kde dnes bude moje stanoviště. Koupelna. Z logických důvodu nejčastěji pracuji v prostorách, která slouží jako relaxační zóna (obývák). Bývá tam nejvíce místa. Už jsem ale masíroval na půdě, v kuchyni, v dětských pokojíčcích, na zahradě i v garáži (ještě ne ve sklepě – sklepaři ozvěte se!!). Některé domy mají ale dispozici takovou, že nejvíce místa je v koupelně. Za mě v pohodě – umyvadlo mám u ruky, záchod mají mimo koupelnu, topení v podlaze. Místa okolo lehátka mám dost, kontinuální dotek nebude problém.
pozn. V manuální terapii hraje důležitou roli princip nepřerušeného doteku – tedy vědomé udržení alespoň jedné ruky na těle klienta po celou dobu procedury. Tento plynulý, neustále přítomný dotek vytváří pocit bezpečí, kontinuitu a důvěru. Klient díky němu snáze zůstává v tělesném vnímání, vnímá postupnost doteků jako celek, nikoli jako jednotlivé úkony. Pro terapeuta je to zároveň způsob, jak si zachovat spojení s rytmem a potřebami klientova těla, bez náhlých přerušení nebo ztráty kontaktu. Tento jemný, ale významný princip přináší do masáže klid, hloubku i přirozený tok pozornosti.
Pomalu a pečlivě vše připravím na první proceduru. Zjišťuju, že jsem doma zapomněl nabíječku na repráček. Nevím, jestli vydrží nabitý 5 masáží. Jemná hudba je důležitá, při sportovní masáži se nebojím pustit i něco více dynamického. Takže bych byl nerad, kdybych musel masírovat v úplném tichu… V tom přichází Standa a v ruce má rádio s konektorem – prý že s hudbou to bude lepší. Poděkuji Standovi i vesmíru, připojím svůj telefon a dávám na vědomí, že můžeme začít.
Jako první přichází Standa. Muž, 55 let, zjevná funkční posturální adaptace, artróza v obou kyčlích, horší vlevo, velmi pravděpodobné strukturální omezení, kuřák, nedostatečný pitný režim. Srdce má Standa ale na pravém místě – je to dobrák od kosti. Vyptávám se, mám sérii otázek, které mi pomohou odhalit, co se děje a proč. Současně vnímám Standovu řeč těla a emocionální rozpoložení. Snažím se pochopit nejen jak se právě teď cítí ve svém těle, ale i jak sám sebe chápe v těle, které se mění, omezuje a odráží věk i životní styl. Zajímá mě, jak svou bolest vnímá – jestli ji bere jako překážku, trest, nebo přirozený důsledek. Sleduju, co říká nahlas, i co zůstává mezi řádky.
pozn. Každý člověk přichází na masáž nejen s tělem, ale i s určitým očekáváním, postojem a mírou otevřenosti. Vnitřní nastavení – tedy to, jak svou bolest chápe, jak se ke svému tělu vztahuje a co od terapie očekává – výrazně ovlivňuje průběh i výsledek mé práce. Někdy je třeba postupovat jemně, jinak by se tělo „uzavřelo“. Jindy naopak nabídnu výzvu, která může podpořit důvěru ve vlastní schopnosti. Když vnímám fyzickou strukturu i emocionální a mentální souvislosti, můžu nabídnout přesnější, léčivější ošetření.
Terapie probíhá dobře, Standa spolupracuje. I když oba víme, že Standovi potíže nevyřešíme během jedné procedury, zdá se, že si oba masáž užíváme. Prvních 15 minut se seznamuji s tělem, projíždím všechny partie, na kterých jsme se domluvili, že budeme pracovat. Zjišťuju, kde se co děje, pozoruju, jak Standa reaguje. Pomalu si v hlavě tvořím plán, mapu toho, jak budu postupovat. Tohle je důležitá fáze každé terapie, která se nesmí uspěchat – je nutné postupovat pomalu. Chvíli totiž trvá, než si klient zvykne, že na něj sahá někdo cizí. Abych mohl Standovi opravdu pomoct, potřebuji, aby mi důvěřoval a pustil mne hlouběji do svých tkání. Když budu pospíchat, spustí se přirozené obranné mechanismy, které mi nedovolí dostat se hlouběji. To je běžný jev, častěji se s tím setkávám u mužů, než u žen. Pro ženy se zdá být mnohem snadnější uvolnit se a odevzdat celému procesu. Muži naopak mají mnohem důmyslnější a robustnější obranu, která často způsobí, že se nic nedostane dovnitř (ani ven). Mým úkolem je vytvořit prostředí, ve kterém se Standa bude cítit dobře. Musím být schopný porozumět jeho problémům a nabídnout řešení. A musíme se na tom společně domluvit – pak je velká šance, že mě Standa pustí tam, kam potřebuji.
V druhé fázi, kdy je už Standovo tělo zahřáté a uvolněné, nepozorovaně přidávám na intenzitě. Nejprve jen tu a tam, v partiích, které nejsou namožené. Když Standovo tělo přijme novou dynamiku tlaku, zaměřím se na problematické partie. Tady začíná Standa místy pociťovat značný diskomfort. I pro mě to začíná být opravdu zajímavé. Střídám hluboký ischemický tlak a příčné tření, techniky uvolnění polohou a kloubní mobilizaci. Daří se mi vnímat, kolik toho Standa vydrží. Nakládám mu jen tolik, kolik unese – ani o gram víc. Tohle je moje silná stránka. Jsem v tu chvíli absolutně bdělý a přítomný. Vnímám i ty nejjemnější signály klientova těla a přesně vím kdy přidat, kdy ubrat, kdy zpomalit, kdy přestat. V tu chvíli probíhá neuvěřitelně silná komunikace mezi mnou a klientem, a přesto jsme obklopeni tichem. Nepadne jediné slovo, jen občas se slovně ujistím, že je vše v pořádku.
V závěrečné fázi kladu důraz na smyslovém a vědomém propojení partií, na kterých jsme pracovali, s ostatními strukturami. Je nutné, aby Standa po terapii cítil namožené partie v kontextu celého svého těla. Jinými slovy, v poslední části terapie už nehledám, co je v těle špatně, ale hledám vše, co je v těle dobré, a snažím se to probudit a povzbudit. Jako když zalijete květinu, kterou jste právě přesadili. Standa odchází a našlapuje opatrně. Říká, že to bolelo jak čert, ale v obličeji má blažený výraz plný pokory a vděku. Tohle jsou v mojí práci ty nejkrásnější chvíle. Klient jako by říkal: “tohle je moje tělo, můj hrad, můj majestát. A já ti děkuji, že jsi mi pomohl, cítit se v mém těle lépe”.
Dostávám nabídku na čaj, kterou s radostí přijímám. Teď jsem to já, kdo potřebuje chvilku klidu na mentální restart. Jako druhá půjde na řadu Lenka a já mám jen chvilku na to, abych pro ni připravil lehátko. Jen chvilku na to, abych nechal odplynout vše, co se dělo, když byl na lehátku Standa. Celý proces začne za chvilku znovu, od začátku.
Lenka přichází, v jejích očích je patrná radost, očekávání, těšení se. Všichni v sobě máme vnitřní dítě, které čím jsme starší, dostává čím dál tím méně prostoru. Před masáží ale z nějakého důvodu naše vnitřní děti ožívají – asi proto, že víme, že dalších 90 minut bude veškerá pozornost upřená jen a pouze na nás. Děti, i ty naše vnitřní, pozornost milují.
Lenka je žena středního věku, normální postavy. Vnímavá a otevřená, její pohybový aparát je na tom o poznání lépe než Standův. Její tělo vypráví jiný příběh. Z pohledu svalového tonu je většina těla vyvážená, až na oblast krku a ramen, kde se drží napětí. Není to bolest z přetížení, spíš otisk vnitřního zápasu. Vyptávám se, naslouchám, sleduji dech, reakce. Klienti si to ne vždy uvědomí, ale terapie začíná dávno před tím, než dojde k prvnímu doteku. Ženy, narozdíl od mužů, nemají tolik bolavé svaly od fyzické námahy, ale od emocí, které zůstaly nestrávené. Lenka říká, že je v pořádku, a přitom cítím, jak její krční svaly drží obranu. Možná proti smutku, možná proti únavě z věcí, které nejdou změnit. Není to ale důvod k panice, spíš celkem běžný stav, který vídám u mnoha žen klientek.
Odcházím ven z koupelny, ať má Lenka soukromí. Instrukce je jednoduchá – svléknout se do spodního prádla, zahalit se osuškou, lehnout si na lehátko. Já si mezitím v kuchyni umyji ruce, abych na klientku “sahal čistejma”.
pozn. Etický dotek je klíčový. Vždy odcházím z místnosti, když se klientka svléká a ukládá na lůžko. Je to jednoduché gesto, ale pro mě má hluboký význam. Vyjadřuje respekt k intimitě druhého člověka. Během všech mých terapií zůstávají intimní partie vždy zakryté. Klienti mají spodní prádlo, ženy si mohou sundat podprsenku kvůli pohodlí a lepšímu přístupu k zádům. Ale nikdy nejde o odhalování. Masáž, ač se dotýká těla, nesmí nikdy sklouznout do sféry sexuality. V terapeutickém vztahu držím určitou pozici – nejen profesní, ale i lidskou. Klient se mi odevzdává, já to musím nést. Ne zneužít.
Vracím se zpět, Lenka je připravená na lehátku. Zpod osušky vykukují jen dvě malá chodidla. Srovnám si osušku, kterou je Lenka ledabyle přikrytá. Srovnám i Lenku – občas si klienti lehnou na lehátko docela šejdrem… Vše je připraveno, klientka, pomůcky, i já. Zadání je jasné – uvolnit napětí v horních trapézech, rhomboidech, pravděpodobně bude chycený i supraspinatus. Určitě si musím nechat dostatek času na zdvihač lopatky. Levá strana horší. Z minulého ošetření si také pamatuji, že měla Lenka namožené QL na obou stranách. To znamená, že dnešní ošetření bude opravdu komplexní. Snažím se být maximálně bdělý – musím si dávat pozor, abych byl dostatečně důrazný tam, kde si to můžu dovolit; a naopak abych zjemnil tam, kde jsou svaly namožené. Často jde o opravdu komplikované pohyby – pomalu projíždím celou svalovou skupinu a během jednoho pohybu několikrát změním sílu i směr tlaku. Je to jako byste chtěli jedním tahem štětce namalovat celý obraz. Jenže každý úsek plátna si žádá něco jiného, stejně jako každá část Lenčina těla.
Uplynulo 20 minut, pomalu se dostáváme hlouběji. Vrstvu po vrstvě. Jde to pomalu a ztuha. Napětí, které se ukládá dlouhé měsíce, není snadné vytáhnout během jedné procedury. V celém procesu je mnoho proměnných – v jakém je klient mentálním rozpoložení, jakou hloubku má důvěra v terapeuta a jeho schopnosti (to asi především). Pak také detaily jako prostředí – nesmí být příliš teplo ani příliš chladno. Je fajn pracovat s prvky aromaterapie, ale vůně nesmí být příliš vtíravá. Hudba musí dokreslovat atmosféru ale nevyčnívat. Každý detail hraje roli a součástí mojí práce je schopnost pracovat se všemi těmito detaily. Když se mi to povede, klient se uvolní a já mohu zacílit ošetření přesně tam, kam potřebuji. S Lenkou se mi to docela povedlo.
Lenka je uvolněná, spolupracuje, prodýchává. Poznám, že je pozorností v těle. Nepřemýšlí, co bude dělat ve zbytku dne nebo co ji čeká zítra. Je tady a teď, vnímá každý můj dotek. Dostáváme se opravdu hluboko. Doslova cítím, jak se rozpouští napětí v Lenčině těle. Proces to pro Lenku není jen příjemný, nese s sebou i určitou dávku diskomfortu. Je ale léčivý a je evidentní, že si to Lenka uvědomuje. Má důvěru v moje schopnosti a vlastně i ve své. Dochází téměř ke katarzi a já cítím, jak se skrze můj dotyk rozpouští jedna vrstva napětí za druhou. Dávám si pozor, abych byl bdělý, abych nepropadl dojmu, že já někoho léčím. Pravda je, že já jsem jen nástroj, jen vytvářím prostor pro to, aby někdo uzdravil sám sebe. Mým úkolem je probudit v lidech samo-ozdravné mechanismy. Nic víc v tom není, žádný čáry máry.
Závěrečná fáze masáže už není tolik o práci, ale spíš o klidu. Tělo si pomalu zvyká na nový pocit – měkčí, volnější, lehčí. Je to chvíle, kdy si Lenka může uvědomit, že všechno, co v sobě nese, si tam uložila sama. A že jen ona má možnost staré napětí, emoce i ztuhlé vzorce pustit. Ne hned, ne všechno najednou – ale krok po kroku, jak to tělo dovolí.
Zbytek dne se odehrával v podobném duchu. Ti dva mladíci jsou oba sportovci. Mladá pružná těla, téměř prostá napětí. Jen výjimečně se tu a tam objeví nějaký citlivý bod. Čím to je? Možná jsou mladá těla jako auta, co právě opustila montovnu – nemají žádné závady a motor šlape jako hodinky. Možná také tím, že v jejich krátkém životě ještě neví, jak hořce chutnají nenaplněné ambice, zklamání z neúspěchu, ztráta blízké osoby, tlak na výkon, socioekonomické zázemí a jiná traumata, která si v těle postupně ukládáme a která v nás doutnají jako sopky těsně před erupcí. Osobně si myslím, že je to kombinace obojího. Každopádně, s mladými dospělými je radost pracovat. Jejich těla vypráví úplně jiný příběh – příběh plný velkých snů a očekávání.
Cestou domů jsem prožíval hluboké pocity vděčnosti a pokory. Je krásné být na chvíli součástí něčí cesty ke zdraví a pohodě. Nevím proč jsem jel domů oklikou. Bez spěchu. Několikrát jsem zastavil u krajnice a jen tak se minutku nebo dvě díval do krajiny. Bylo krásné počasí a já mám moc rád naše České středohoří. Ten pohled se mi nikdy neomrzí. Baví mě, jak ta stejná krajina vypadá pokaždé jinak – stačí popojet o vesnici dál a naskytne se vám úplně nový pohled. Nebo se změní světlo a hned na mě z krajiny dýchá jiná emoce. Jsem vděčný za to, že mám tuhle práci a vážím si toho, že si mě zvou lidé do svých domovů. Šťastné a zdravé ať jsou všechny bytosti.
pozn. Příběh je inspirovaný skutečnou zkušeností z mé praxe. Mnohé jsem pozměnil, abych zachoval důvěrnost a chránil soukromí klientů. To podstatné tedy zůstává tam, kde má – mezi mnou a klientem. Co je důvěrné, zůstává důvěrné.
S přáním uvolnění těla i mysli!
Pavel Bače
Napsat komentář