KONEC NADĚJÍ MARTINA LANGA

Píše závodník Martin Lang

Do Chebu jsem přijel jako vedoucí jezdec šampionátu, který jsem vedl od druhého závodu sezóny. Chtěl jsem vyhrát titul, přivést ho do Loun a věnovat ho Ayrtonovi Sennovi, který je můj idol, a kamarádovi Julovi do nebe.

Moji soupeři trénovali v Chebu už minulý týden. Tatínek musel být v práci, a tak jsem přijel na okruh až ve středu odpoledne. Na trať jsem vyjel ve čtvrtek a vypadalo to podle dosahovaných časů vcelku dobře. Večer byla párty a všichni se hezky bavili. Nechyběl ani Michael Jackson v podání strejdy Mirka.

Pátek a sobota: Začíná se komplikovat

V pátek ale jakoby na mě dopadla tréma a tíha toho všeho kolem mě, přestala mi fungovat hlava a bylo to hned znát. Večer byla velká hostina, kterou objednali strejda Petr a teta Aneta, kde nám pan kuchař servíroval neskutečné dobroty.

V sobotu to bylo se mnou ještě horší. Pokazil jsem kvalifikaci a bylo jasné, že jsem si situaci sám hodně zkomplikoval. Nakonec jsem měl i horečku a musel jsem si vzít prášek.

Sobotní závod jsem dojel na pátém místě a opět něco ztratil ze svého bodového náskoku. Tatínek dokonce vzteky praštil do motokáry. Po závodě už jsem jen polehával a snažil se odpočívat.

Neděle ráno: Naděje stále žije

V neděli ráno jsem se už cítil dobře. Počasí ale nepřálo, celý den pršelo, a tak tatínek od šesti hodin ráno předělával nastavení motokáry.

Druhý závod se jel tedy v neděli dopoledne a já se hned po startu probojoval dopředu. Celý rok až na Německo se nám vyhýbala smůla a teď se na mě nalepila právě od druhého kola.

Jezdci přede mnou se spolu srazili, já je chtěl objet, ale Šimon mě napálil a vyrazil mimo trať. Než mě vytlačili, ztratil jsem skoro celé jedno kolo, ale nevzdal jsem to a jel na vodě dost rychle.

Do cíle jsem dojel na pátém místě. Plakal jsem, ale tatínek mě uklidňoval, že největší soupeř Deniel je na místě čtvrtém, a tak stále šampionát vedu.

Superfinále: Rozhodne poslední jízda

Superfinále se jelo odpoledne, o šampionovi tak rozhodne až poslední jízda sezóny.

Nešlo si nevšimnout, jak byl tatínek nervózní a úplně nesvůj. Nic nejedl, jen pořád něco dělal na motokáře anebo chodil sem a tam, protože nemohl sedět v klidu. Potil se a těžce dýchal.

Snil o takové šanci celý život a nejraději by byl na mém místě sám jako jezdec. Teda alespoň mi to říkal. No a teď mám tu šanci já. Vicemistr už jsem byl na Slovensku, ale to byla jiná situace.

Deniel startoval z pole position a já až z šestého místa. Start se mi povedl, ale vše se rozhodlo v druhé zatáčce, kde se srazilo několik motokár a opět to byl Šimon, který do mě napálil a roztočil mě, až jsem vyjel z trati.

Na trať jsem se vrátil, ale motokára nějak vibrovala a motor netáhl. Věděl jsem, že je konec a chtělo se mi brečet, ale pořád jsem si říkal, že naděje umírá poslední.

Bohužel se nedalo dělat víc, než dojet na šestém místě.

Konec snu o titulu

Tatínek zůstal sedět sám na tribuně pro mechaniky, když všichni odešli. Jen koukal do prázdna a tekly mu slzy po tváři. Někteří ho při odchodu poplácali po ramenou, že i tak je to úspěch.

Potom musel za mnou do boxů. Snažil se nebrečet a cestou zašel za tatínkem Deniela, který mě v šampionátu porazil. Ten taky plakal, ale štěstím. Pogratuloval mu a objali se.

Pak zamířil ke mně a já ani tatínek jsme se už neudrželi a začali jsme brečet oba dva. Petr Novák se snažil tatínka utěšit, že i tak je to obrovský úspěch.

Kluci z paneláku se postavili týmům s miliony korun. Celou cestu do našeho týmového zázemí nás někdo stavěl a snažil se říct něco povzbudivého.

Já jsem plakal strašně dlouho. Později si tatínek sedl, uklidnil se, povzdechl si a řekl:

„Bylo to tak blízko, ale jsme jen druhý.“